Jaké je to žít s vadou zraku?
Občas si říkám, že by bylo dobré o tomto napsat pár řádků. Když jsem byl menší, tak jsem obdivoval lidi, kteří s tím uměli žít. Když jsem si uvědomoval, že sám mám vadu, která se jmenuje degenrativní umírání buněk na sítnici, tak to bylo v době, kdy jsem chodil v Praze na základní školu a to těsně po zprovoznění metra C na Letňany. Jak jsem si uvědomil, že s mým zrakem není něco v pohodě?
Je to velmi jednoduché. Jednou jsem šel na metro na Prosek a kdo ví, jak se vystupuje z autobusu 195, tak ví, že jak se jde do metra tak jsou schody a pod nimi jsou čtyři zrádné schůdky. A ty jsem díky své šerosleposti neviděl, spadl a skoro si zlomil nohu. To byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, že není něco v pořádku. A to jsem do té doby měl jen brýle na dálku, i když dioptrie jsem už tenkrát měl vysoké.
Pro vysvětlenou degenrativní umírání buněk na sítnici se dá vysvětlit tak, že máte na sítnici otesánka, který jí vše, co najde a nemůžete s ním nic dělat.
No a pak to letělo až do dnešních dnů a mezitím jsem se třikrát přestěhoval a můj zrak se mnohonásobně zhoršil. Asi si říkáte, jak žiji s 10% zraku na levém oku a s takřka ničím na pravém oku?
Jsou asi čtyři velké problémy, které mi zrak dělá, ale snažím se je zvládat. Dřív jsem je zvládal, ale dnes se neobejdu bez speciálních kompenzačních pomůcek, o kterých se zmíním níže.
1): Má vada mi způsobuje tzv. trubicovité nebo tunelové vidění, tzn., že vidím jen před sebe a vidím tzv. přes rouru a tím pádem si nemohu všimnout všeho. Praktický příklad je to, že např. nemohu zároveň koukat na cestu a zároveň pod nohy.
2): Mám jisté podvady a jednou z nich je šeroslepost, tj. např. v zimě se po setmění bojím se svým kamarádem Zdeňkem Prieselem (sám má tu stejnou vadu a má 2-3% zraku a sám má i vodícího psa) jít venčit jeho Ignes. Není to tím, že bych byl zbabělec, ale tím, že ve tmě nic nevidím prostě nemám jistotu v tom, kde je třeba např. stupínek apod.
3): Další podvada je zhoršený barvocit. Takže např. mám problém rozeznat odstíny barev nebo např. když se splývají barvy, tak je prostě nepoznám.
4): A další velký problém je to, že nepřečtu miniaturní písmo v počítači nebo papíru a díky mému škrabopisu nepřečtu nic po sobě ručně napsané.
A asi si říkáte, jestli se dá pomoct nebo zda nejsou nějaké kompenzační pomůcky, které by pomohly.
V případě toho degenrativního umírání buněk na sítnici se nedá nic dělat. Ani operativně bohužel. Proto jsem na "zrakáčském gymplu" a chodím na kurzy. V případě jak mého tunelového vidění, tak šerosleposti mi pomáhá bílá orientační hůl, která je velkým pomocníkem.
S těmi barvami je to horší, takže buď nemaluji anebo se někoho zeptám. Co se týče toho písma, tak ručně už ani ránu. Noviny už bohužel nečtu a čtu jen materiály a některé časopisy a učebnice s pomocí lupy, která přibližuje písmo. A psát a být na počítači bych nemohl bez speciálních programů.
Takže jak vidíte, dá se i s zrakem žít a proto chci moc poděkovat Zdeňku Prieselovi a Martinovi Kramerovi za to, že mi ukázali, jak se s vadou nebo vadami zraku dá žít a že mne dokopali k tomu, že dnes se učím, jak s pomůckami a zacházet a konkrétně např. k tomu, že dnes používám bílou hůl. Pěkný večer přeje Mikuláš Kopas.